Trochu o duši
Duši jen míváme.
Nikdo ji nemá ustavičně
ani navždycky.
Den za dnem,
rok za rokem
lze se obejít bez ní.
Občas jen ve chvílích nadšení
a strachu dětství
zahnízduje se déle.
Občas jen v údivu,
že jsme staří.
Zřídka nám asistuje
při obtížných pracích,
jako je přemísťování nábytku,
nošení kufrů anebo chůze v botách, které tlačí.
Když vyplňujeme dotazníky
a sekáme maso,
mívá zpravidla volno.
Z tisíce našich rozmluv
účastní se jen jedné,
a ani to ne vždycky,
protože dává přednost mlčení.
Když nás tělo začíná bolet a bolet,
potichu opouští službu.
Je náročná:
nerada nás vidí v davu,
protiví se jí náš boj o lacinou převahu
i obchodnické brebentění.
Radost a smutek
nejsou pro ni různé pocity.
Jen jsou-li spojeny,
je přítomná, je s námi.
Můžeme se na ni spoléhat,
pokud si nejsme ničím jisti,
ale jsme na vše zvědavi.
Z hmotných předmětů
má v oblibě hodiny se závažím
a zrcadla hořlivě pracující
i tehdy, když se nikdo nedívá.
Neříká, odkud přichází
ani kdy nám zase zmizí,
ale zjevně čeká, kdy se jí na to zeptáme.
Vypadá na to,
že jak ona nám,
rovnež i my
jsme jí k něčemu potřební.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára