streda, 18. augusta 2010

pestrofarebné úlomky z denníkov Virginie Woolfovej

  • Pokud jde o krásu, pro jedny oči je jí až přiliš!
  • Šváby lezou na mozek těm, kdo se vzdají.
  • Vždycky je dobré povolit tlak nějakým ulétnutím. Prudce převrátit ten polštář na druhou stranu, Prosekat se ven.
  • Nacházím se v takovém rozpoložení, jako když v noci otevřu okno a dívám se na hvězdy. Bohužel je však čtvrt na jednu, obloha šedá a nezajímavá, létají letadla...
  • Všichni spisovatelé jsou nešťastní, a proto vyznívá obraz světa v knihách tak pochmurně. Ti, kdo nevládnou slovem, jsou štastní: ženy ve venkovských zahrádkách. Není to pravdivý obraz světa, tak ho vidí jen spisovatelé.
  • ... ano, pokud má člověk pojednávat o lidech ve velkém měřítku a říkat, co si myslí, jak by se mohl melancholii vyhnout?... Ovšem nepřipouštím, že bych se vzdala veškeré naděje: pouze je to představení hluboce podivné.
  • ... připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci...
  • ... nicméně je to znamení, že mám pravdu, když se nebojím...
  • ... je to divná věc, ten lidský mozek. Tak vrtošivý, nespolehlivý, věčne se leká pouhých stínu.
  • někdy mi přijde líto chudých, kteří nečtou Shakespeara.
  • budu si psát, co se mi líbí a oni ať si zase říkají, co se líbí jim.
  • buď jsem skvělá spisovatelka, nebo úplný blbeček.
  • podléhám jakémusi obecnému pocitu poezie bytí. Často má spojitost s mořem.
  • venkov je jako klauzura. duše vyplouvá na povrch.
  • kdybychom nežili dobrodružně, nepokoušeli osud a nechvěli se nad propasti, nepochybně bychom netrpěli depresí. Ale to už bychom byli opotřebovaní, poddali se osudu a zestárli.
  • potřebuju se naučit většímu klidu a najít sílu... mám potřebnou sílu k tomu, aby ten klid nezačal nudit?
  • o duši člověk nemuže psát přímo. Když se na ni podívá, duše zmizí, ale jen se podívejte na strop, na obyčejnější zvířata v zoo, a duše vklouzne zpátky.
  • zproštuju se viny (za nic nedělání) a říkám si, že třeba přijdu na nějaké zajímavé myšlenky.
  • je zvláštní, jak vzácně člověk potká lidi, kteří jako by nám mluvili z duše. A podobně se stavějí k životu ( o postavách v knihe).
  • proč chtěl věčně někoho kritizovat? proč si nevymyslel systém, do kterého by mohl zařadit i ty zlé? to by byl objev - systém, který nikoho nevylučuje.
  • to chce velký um. ale já ráda využívám schopností, které mám.
  • žádný kritik nikdy dostatečně nedocenil touhu mysli po změně. že je člověk mnohostranný...
  • najednou mi dochází, že tenhle stav, ten stav sklíčenosti, je pro většinu normální.
  • celé tajemství nejspíš tkví v tom, když se vám podaří, aby vás práce bavila.
  • se slovy si člověk nemuže zahrávat - to se nedá - tedy pokud mají vydržet "navždy".

pondelok, 9. augusta 2010

augustová valentínka pre smutného človeka (aj v nás)

Sekundy slov, minúty ticha
Stále to bolí, pod srdcom pichá
Bola to do chrbta vzrazená dýka
A smútok si zrazu s tebou tyká

Hlavou ti preletel kŕdeľ vrán
Stojíš tu otvorený dokorán
A ja sa na teba pozerám
Snáď vieš, že nie si sám

modlitba

Bože, ty vieš, čo je Pravda a Láska.
Ty si Pravda a Láska.
My ich len hľadáme a učíme sa im.
Prosím, daj nám na to silu a odvahu.
A daj, nech sme pravdivejší v láske
a láskavejší v pravde.

Amen.