THIS IS THE POEM

This is the poem for the stones
Sprinkled over the mountain-tops
Who can count your shapes and tones?
Sometimes I feel like one of you

This is the poem for the clouds
Swimming across the sky
All alone or gathered in crowds
Sometimes I feel like you

These are words for those who can see
These are words for those who can hear
These are words for you - just be free
These are words for you - just be near

This is the poem for the trees
Planted by the wind
Grow-rings hide all memories
Sometimes I feel like one of you

This is the poem for the ants
Hard-working in the labyrinth
The queen´s humble servants
Sometimes I feel like you

These are words for those who can see
These are words for those who can hear
These are words for you - just be free
These are words for you - just be near

I would be

I would be true for there are those who trust me.
I would be pure fore there are those who care.
I would be brave for there is much to suffer.
I would be strong for there is much to dare.
I would be friend of all, the foe, the friendless.
I would be giving and forget the gift.
I would be humble for I know my weakness.
I would look up and love and laugh and live.

H. A. Walter & J. T. Wenham

T. Halík: Stromu zbývá naděje /výpisky/

Ø naděje přichází jako znamení, že skutečnost světa a našeho života je otevřená – a tuto její povahu zakusí jen ti, kdo sami jsou otevření. Jen ti, kteří nejsou konformní se světem, jak dnes je, jsou lidmi naděje.

Ø optimista si myslí, že slunce šťestí musí obíhat kolem planetky jeho představ a přání. optimismus je poněkud troufalý předpoklad, že vše dobře dopadne, naproti tomu naděje je síla vytrvat i v situaci, v níž se toto očekávání ukázalo jako iluze.

Ø pesimismus je často kocovinou rychle vystřízlivělých optimistu – a v tomto případě vede často k cynismu. optimismu podléhají snadněji lidé naivní a lehkověrní, zatímco pesimismus bývá nemocí moudrých, zkušených a vědoucích, zachvacuje často ty, kdo už poznaly a pochopily tolik věcí, že jsou na krok od životní moudrosti – a tehdy je tesně pod vrcholem strhne z cesty melacolie, únava a znechucení.

Ø kde bol v Osvienčime Boh? pýtali sa rabína J. Sackse. „bol tam v prikázaní Nezabiješ,“ odpovedal rabín.

Ø V mnoha případech je závislost jakousi formou nepřiznané prolongované sebevraždy. člověk v jistém okamžiku ztratil vuli žít, ztratil skutečnou naději – v dusledku nějakého nezpracovaného traumatu, životní ztráty, neřešeného konfliktu či neodpuštěné viny – sám sebe pomaly drogou likviduje a všechna pokusy o léčení či polepšení jsou jen iluzorním odkladem konečného fiaska. Pokud člověk hluboce nepromění svuj vztah k životu, pokud proti nepřiznané rezignaci nepostaví naději a silnou vuli žít, a žít jinak než dosud, pak všechny pokusy o abstinenci stojí na písku.

Ø „nemoc je bodem, v němž končí proces integrace osobnosti a přichází okamžik radikální duchovní transformace.“ M. Eliade

Ø život bez krizí a zkoušek by byl jako líný, rozbahněný potok či umělá nádrž se ztuchlou, stojatou vodou. nemá valný smysl jen naříkat apátrat v minulosti po vinících krizí a hledat marně cestu zpátky. krize jsou příležitostí rust a zrát. Nevěrme těm, kteří zjednodušeně vše prěvádejí jen na jednoho jmenovatele a nabízejí laciná, rychlá, jednoduchá řěšení.

Ø „ najdôstojnejším výkonom rozumu je rozpoznať a uznať svoje hranice. nie všetko, čo môžeme urobiť (v zmysle dokážeme), tiež môžeme (v zmysle smieme a máme) urobiť.“ B. Pascal

Ø „kde sa prejavuje nádej úplne konkrétne, kde sa stáva úplne evidentnou a kde sa najzreteľnejšie prejavuje jej sila? odpoveď nemôže znieť inak: v núdzi, v zúfalstve.“ Herbert Plugge

Ø ti, kteří nám chtějí nejvíce ublížit, nám ve skutečnosti často nejvíc prospějí, to, co nás bolí a čemu se vzpouzíme, bývá ve skutečnosti jen přesun z místa, kam jsme opravdu nepatřili, na místo, kde nás Hospodin opravdu potřeboval a chtěl mít. mnohé zdánlivé prohry a křivdy, dokážeme-li je přijmout a zpracovat nás někdy obohatí mnohem víc než laciné splnění našich prvoplánových očekávání.

Ø Boh je našou nádejou, nie našim vlastníctvom. Jób nakoniec pochopil, že Boh je nepochopiteľný. pochopil, že žiadny človek nemá dostatočný odstup a nadhľad, z ktorého by všetko mohol prekuknúť a všetkému porozumieť. ale pochopiť túto nepochopiteľnosť a naučiť sa s ňou žiť, môžem len v nádeji, že je tu niekto, kto ma môže na okamžik vyzdvihnúť z mojej perspektívy

Príhody a skúsenosti neúspešného samovraha

Omrzel si ma, život milý,
tak podrezal som si žily.
Našiel ma chodec prvý,
bledého vo vlastnej krvi.
On zachránil ma tej noci,
mal asi kurz prvej pomoci,
Vravel: „keď už nemáš fantáziu,
daruj krv na transfúziu.“

Alebo v apríli vlani,
chcel som sa topiť vo vani,
po okraj pustil som vodu,
nič nenechal na náhodu,
no vtom sa žena vrátila
a skoro ma sama zabila.
„čo sa tu topíš, čo si vôl,
čo chceš mi zapríčiniť bôľ?
veď vieš, že už čierna neletí
a mysli predsa na deti!“

Keď žena bola v obchode
a deti sa hrali na dvore,
v kuchyni pustil som si plyn,
chcel som sa zbaviť svojich vín.
No prišiel sused s koláčmi
a začal dohovárať mi:
„ženské ti za to nestoja,
ver, že ani tá stará tvoja!“

Raz vyliezol som na panelák,
chcel som skúsiť ako lieta vták.
Prerušil ma domovník.
„čo tu ty robíš, nešťastník?!!“
Začal mi do blbcov nadávať
a pritom rukami mávať,
že on má inú robotu,
než mŕtvoly odpratávať tu (spred domu)...“

Zhltol som prášky na spanie,
žiť som už nechcel, veru nie.
Prirýchlo prišla záchranka,
spravili výplach žalúdka...
Lekár mi vtedy hovoril,
aby som trochu ešte žil.
„ neprekroč smrti hranice,
máme už plné márnice!“


Bolo to v piatok po práci,
dal som si vodky pol deci.
K spánku som pušku namieril,
že smrť už príde uveril.
No vtom vošla upratovačka,
z úst vypadla jej žuvačka.
„ čo si tu strieľaš do hlavy,
veď budeš celý deravý.
na starosti kašli už,
zbabelý nebuď, veď si muž!“

Na jednej starej povale,
tam mal som už fakt na mále.
Zobral som stolček a lano
a smrti povedal: áno!
No padol som na podlahu,
povraz nebol na moju váhu.
Hluk začula jedna pani
(bola kus, tak medzi nami),
usmiala sa bez nadávky
a odplašila čierne kavky
z mojej depresívnej hlávky.