pestrofarebné úlomky z denníkov Virginie Woolfovej

• Pokud jde o krásu, pro jedny oči je jí až přiliš!
  
• Šváby lezou na mozek těm, kdo se vzdají.
  
• Vždycky je dobré povolit tlak nějakým ulétnutím. Prudce převrátit ten polštář na druhou stranu, Prosekat se ven.
• Nacházím se v takovém rozpoložení, jako když v noci otevřu okno a dívám se na hvězdy. Bohužel je však čtvrt na jednu, obloha šedá a nezajímavá, létají letadla...
  
• Všichni spisovatelé jsou nešťastní, a proto vyznívá obraz světa v knihách tak pochmurně. Ti, kdo nevládnou slovem, jsou štastní: ženy ve venkovských zahrádkách. Není to pravdivý obraz světa, tak ho vidí jen spisovatelé.
• ... ano, pokud má člověk pojednávat o lidech ve velkém měřítku a říkat, co si myslí, jak by se mohl melancholii vyhnout?... Ovšem nepřipouštím, že bych se vzdala veškeré naděje: pouze je to představení hluboce podivné.
• ... připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci...
• ... nicméně je to znamení, že mám pravdu, když se nebojím...
• ... je to divná věc, ten lidský mozek. Tak vrtošivý, nespolehlivý, věčne se leká pouhých stínu.
• někdy mi přijde líto chudých, kteří nečtou Shakespeara.
• budu si psát, co se mi líbí a oni ať si zase říkají, co se líbí jim.
• buď jsem skvělá spisovatelka, nebo úplný blbeček.
• podléhám jakémusi obecnému pocitu poezie bytí. Často má spojitost s mořem.
• venkov je jako klauzura. duše vyplouvá na povrch.
• kdybychom nežili dobrodružně, nepokoušeli osud a nechvěli se nad propasti, nepochybně bychom netrpěli depresí. Ale to už bychom byli opotřebovaní, poddali se osudu a zestárli.
• potřebuju se naučit většímu klidu a najít sílu... mám potřebnou sílu k tomu, aby ten klid nezačal nudit?
• o duši člověk nemuže psát přímo. Když se na ni podívá, duše zmizí, ale jen se podívejte na strop, na obyčejnější zvířata v zoo, a duše vklouzne zpátky.

• zproštuju se viny (za nic nedělání) a říkám si, že třeba přijdu na nějaké zajímavé myšlenky.

• je zvláštní, jak vzácně člověk potká lidi, kteří jako by nám mluvili z duše. A podobně se stavějí k životu ( o postavách v knihe).

• proč chtěl věčně někoho kritizovat? proč si nevymyslel systém, do kterého by mohl zařadit i ty zlé? to by byl objev - systém, který nikoho nevylučuje.

• to chce velký um. ale já ráda využívám schopností, které mám.

• žádný kritik nikdy dostatečně nedocenil touhu mysli po změně. že je člověk mnohostranný...

• najednou mi dochází, že tenhle stav, ten stav sklíčenosti, je pro většinu normální.

• celé tajemství nejspíš tkví v tom, když se vám podaří, aby vás práce bavila.

• se slovy si člověk nemuže zahrávat - to se nedá - tedy pokud mají vydržet "navždy".