Indiánská modlitba (M. Hlavsa)

Praotče, jsi stvořitel všech věcí
a řídíš jejich běh.
rozhodl jsi, že lidské bytosti
půjdou novou cestou.
já se rozhodl zemřít.
dnes je dobré zemřít.
ale než se tak stane.
dovol mi něco říct.
HEJ! HEJ!
děkuji ti že jsi mne stvořil
jako lidskou bytost.
děkuji ti za všechna svoje vítězství.
děkuji ti za všechny své prohry.
děkuji ti za vidění i slepotu.
v níž jsem viděl dál.
snědl jsem mnoho masa
a miloval jsem mnoho žen.
děkuji ti za slzy radosti i za slzy smutku.
děkuji ti za vše, co jsi mi dal.
Praotče, jsi stvořitel všech věcí
a řídíš jejich běh.
rozhodl jsi, že lidské bytosti půjdou novou cestou.
já se rozhodl zemřít.
dnes je dobré zemřít.
pečuj o mého syna, aby se nezbláznil.

Večer, keď bolo plno (pre jednu momentálne Dublinčanku, ktorej vášeň k hudbe je nákazlivá)

Nápis na bráne divadla Aréna oznamoval: SOLD OUT. A naozaj - hľadisko bolo plné ľudí rôznych národností i generácií, ktorí sa prišli pozrieť na oscarovú dvojicu (falling slowly, rising fast), americký sen (s európskym koncom), mladú, nádejnú Češku a nespúta(teľ)ného Íra.

Najprv nás však na správnu vlnovú dĺžku naladili Shina s Danom z Longitalu svojou zmesou pesničiek a posolstiev z posledných dvoch albumov. Gloria nás priviedla na oslavu života, kde medzi hosťami (a zároveň oslávencami) boli vlaky&veterné mlyny, more&krv, anjeli&sťahovavé vtáky, okná&zrkadlá, slnko&spievajúce ryby,...

Na novom cd ich hlasy a hudobné nástroje opakujú: A to je všetko? A my ako poslucháči prikyvujeme. Teraz je naozaj všetko, prítomnosť: tak ďaleko tak blízko, tak hlboko tak plytko, v tomto kroku celá, v tejto chvíli bdelá, len letí okolo, len tak, ako dar, je bránou a cestou von, svetom i domovom (a ak sa snáď bojíme, tak len sami seba)...

Po krátkej pauze si však už Glen berie do rúk svoju deravú gitaru, Markéta si sadá za klavír, obkolesujú ich chlapci (ako ich Markéta nazýva) a my sa ponárame do prúdu jemnosti i sily, lásky i odcudzenia, hnevu i odpustenia.

Posledný kúsok, z ich najnovšieho albumu Strict Joy, Back Broke Glen uvádza ako pieseň o prázdnom mieste v nás, ktoré môžu "zaplátať" len naši najbližší, psi či Boh (či ktokoľvek, kto má pre nás cenu). A azda sú aj iné, menšie, otvory, ktoré dokáže naplniť len čistá, úprimná hudba (a nemyslím tým len uši :-) Cause it is here. Cause it is near.

Počas počúvania, stavania sa na špicky, aby som lepšie videla (ale i zatvorení očí, aby som lepšie precítila), tlieskania i tichého spievania som si niečo uvedomila.

Keď som The Swell season objavila, intuitívne som ich zaradila medzi tých hudobníkov, v ktorých textoch som sa hľadala (a často aj nachádzala), pomáhali mi porozumieť spletitým vzťahom a dávali návody, ako sa dostať cez chaos, ktorý ich občas sprevádza. Teraz (Teraz?) sa mi však zazdalo, že možno jediný návod, ktorý bol do nich vložený, je, aby sme žili naplno. Sami za seba. Blízko srdca. Aby sme objavovali formy, ako vyjadriť všetko, čo sa v ňom odohráva - to pekné i to temné.

Po dva a pol hodinovom koncerte sa s nami the Swell season rozlúčili (či skôr, keď sme sa my dokázali rozlúčiť s nimi) uspávankou You are alway on my mind, my sme sa pobrali do svojich domovov, svojich postelí a myslím, že mnohí z nás zaspávali s hrejivým pocitom naplnenia - aj niektorých výmoľov na našej ceste.

That evening will be on my mind for a long long time. May be always...

A to je všetko.

môj malý Ikarus

slnko ťa volalo, veselo kývalo
keď pritesno na zemi bývalo
vietor ti prial, do krídel vial
a zákonom si sa smial

môj malý braček, dívam sa na teba,
jak stúpaš do neba...

chodil si po vode, plával po súši
nečakal, kým smrť do okien zabúši
a strach? ten dostihol ťa neskoro
práve keď si zvolal: hotovóóó

môj malý synček, začínam sa báť
nesmieš sa takto hrať!

bol si padlý anjel a či posol bohov?
kto vie? ja viem, že si nami pohol
blázon, čo šiel za svojím snom
našiel ho a roztopil sa v ňom

môj malý priateľ, už ťa viac nevidím
a vlastne ti závidím.

Lesson by Dylan

Once I was in love with a guy
who was in love with Dylan
with no courage to say goodbye
he acted just like a man

His songs were background
to my slow heart-fall
reaching safety of the ground
I flew like a tennis ball

That love war is now over
poems written and burnt
but Dylan has the power
to remind what I learned

Ray Bradbury: Jsem, co dělám, proto tady jsem

...
Nejsi máma, nejsi táta, ani dědeček.
Nebuď jiným. Buď tím já, jež jsem ti vetkal do krve
Tvé tělo zaplavil jsem tebou. Jen to hledej
Až najdeš, buď tím, kým nemuže být nikdo jiný
Dávám ti nejskrytější dar Osudu, nechtěj osudy jiných
Jinak ani v hrobě nenajdeš svuj klid
Ve vzdálené zemi své ztráty neutajíš
Obeplouvám každou buňku v tobě
Vždyť každá tvá molekula je puvodní a pravá
Tam hledej osud stálý, jedinečný, ryzí
Tisíce budoucností jsou v tvé krvi v každém okamžiku
Každá její kapka je klonem tvého já
V nejmenším škrábnutí čti odkaz na muj plán
Dřív, než ses narodil, jsem jej psal a pak ti ho
vložil do srdce
Každá tvoje součást hýčká, nese, ukrývá
To já, kterým budeš, když tvoje víra přetrvá
Co děláš, jsi ty. Proto jsem ti dal zrození
Buď tím. Tak buď tím jediným
kdo je vskutku tebou na Zemi.

pestrofarebné úlomky z denníkov Virginie Woolfovej

• Pokud jde o krásu, pro jedny oči je jí až přiliš!
  
• Šváby lezou na mozek těm, kdo se vzdají.
  
• Vždycky je dobré povolit tlak nějakým ulétnutím. Prudce převrátit ten polštář na druhou stranu, Prosekat se ven.
• Nacházím se v takovém rozpoložení, jako když v noci otevřu okno a dívám se na hvězdy. Bohužel je však čtvrt na jednu, obloha šedá a nezajímavá, létají letadla...
  
• Všichni spisovatelé jsou nešťastní, a proto vyznívá obraz světa v knihách tak pochmurně. Ti, kdo nevládnou slovem, jsou štastní: ženy ve venkovských zahrádkách. Není to pravdivý obraz světa, tak ho vidí jen spisovatelé.
• ... ano, pokud má člověk pojednávat o lidech ve velkém měřítku a říkat, co si myslí, jak by se mohl melancholii vyhnout?... Ovšem nepřipouštím, že bych se vzdala veškeré naděje: pouze je to představení hluboce podivné.
• ... připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci...
• ... nicméně je to znamení, že mám pravdu, když se nebojím...
• ... je to divná věc, ten lidský mozek. Tak vrtošivý, nespolehlivý, věčne se leká pouhých stínu.
• někdy mi přijde líto chudých, kteří nečtou Shakespeara.
• budu si psát, co se mi líbí a oni ať si zase říkají, co se líbí jim.
• buď jsem skvělá spisovatelka, nebo úplný blbeček.
• podléhám jakémusi obecnému pocitu poezie bytí. Často má spojitost s mořem.
• venkov je jako klauzura. duše vyplouvá na povrch.
• kdybychom nežili dobrodružně, nepokoušeli osud a nechvěli se nad propasti, nepochybně bychom netrpěli depresí. Ale to už bychom byli opotřebovaní, poddali se osudu a zestárli.
• potřebuju se naučit většímu klidu a najít sílu... mám potřebnou sílu k tomu, aby ten klid nezačal nudit?
• o duši člověk nemuže psát přímo. Když se na ni podívá, duše zmizí, ale jen se podívejte na strop, na obyčejnější zvířata v zoo, a duše vklouzne zpátky.

• zproštuju se viny (za nic nedělání) a říkám si, že třeba přijdu na nějaké zajímavé myšlenky.

• je zvláštní, jak vzácně člověk potká lidi, kteří jako by nám mluvili z duše. A podobně se stavějí k životu ( o postavách v knihe).

• proč chtěl věčně někoho kritizovat? proč si nevymyslel systém, do kterého by mohl zařadit i ty zlé? to by byl objev - systém, který nikoho nevylučuje.

• to chce velký um. ale já ráda využívám schopností, které mám.

• žádný kritik nikdy dostatečně nedocenil touhu mysli po změně. že je člověk mnohostranný...

• najednou mi dochází, že tenhle stav, ten stav sklíčenosti, je pro většinu normální.

• celé tajemství nejspíš tkví v tom, když se vám podaří, aby vás práce bavila.

• se slovy si člověk nemuže zahrávat - to se nedá - tedy pokud mají vydržet "navždy".

augustová valentínka pre smutného človeka (aj v nás)

Sekundy slov, minúty ticha
Stále to bolí, pod srdcom pichá
Bola to do chrbta vzrazená dýka
A smútok si zrazu s tebou tyká

Hlavou ti preletel kŕdeľ vrán
Stojíš tu otvorený dokorán
A ja sa na teba pozerám
Snáď vieš, že nie si sám